 |  | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Podzimní Tři kameny
|
Nahoru |
Karlova zlomená ruka
neděle 23.10. 2011
O plánovaným švihu nemá cenu nic psát, protože veškerý plány zhatil kotrmelčák na samotném počátku štreky. A že je vo čem psát !!!
Collesova zlomenina vzniká při pádu na dorzálně flektovanou a pronovanou ruku ... Toliko strohá formulace, která laikům neřekne vůbec nic. A přitom to byl takovej pěknej polet přes ródla. Stačila chvilka nepozornosti a už se nám Karel válel ve škarpě mezi stromy. Do toho všeho se na místo havárie přiřítil rozfajrovanej Michal, kterej nedbal bezpečné vzdálenosti a jeho véčka nebyly štonc ubrzdit splašenou Meridu. Ta si to namířila rovnou přes karbonovýho Ghosta, přesněji řečeno přes jeho SLR záplety. Pilot Meridy opustil taktéž kokpit a přistál na báchor pár metrů za Karlem. Žebra to naštěstí vydržely. Kaťata až na tu zelenou barvu taky. Ale žuchlo to exkluzivně !
Pohled na fajnově pokroucenou Karlovu pařátu nevěštil nic dobrého. Ruka se krásně stáčela do podoby písmenka "S". Méně odolným jedincům se i natáhlo. Ale po zkušenostech z Gardy, kdy jsme museli volat helikoptéru, to byla brnkačka. Žádná jazyková bariéra a do chalupy pár kilometrů. Stačil jeden telefonát a pěší tůra se zraněným do míst, kam se dalo dorazit autem.
A páč si nenecháme pitomou zlomeninou starýho Collesy zmrvit celej den, po předání Karla záchrannému teamu jsme pokračovali v načatém švihu. Akorát jsme mírně upravili směr a mazali jsme na Skřítek a Rabštejn. I dál to byla klasika. Po červený pěkně šupem z Rábu a mastili jsme to na Mrtvýho muže. A to už je nad Malínem a skoro doma.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Na Šerák !
sobota 01.10. 2011
Byl by hřích v těchto překrásných, podzimně - letních dnech seděl doma na řiti a zevlovat. Aby se na nás Nahoře nezlobili, naplánovali jsme švih na Šerák. A taky aby se na nás Arnošt nezlobil, páč zrovna pobýval v Jeseníku na dovolené a kolo měl s sebou.
Takže jsme v prosluněné sobotní ráno vyrazili pěkně proti sobě. My od DBV směrem na Kouty a Arnošt z Jeseníku. Taky směrem na Kouty, jak jinak. Spicha jsme měli v areálu Ski Kouty. Lidí tam bylo jako much a pohádkový Koutecký les nebyl vyjímkou, ani fotit se pořádně nedalo. Člověk chtěl vyblejsknout chalupu ježibáby nebo dobovou postavičku a furt tam někdo opruzoval a nakukoval. Něco málo jsme slupli a vzhůru do hor. Vodárenská cesta vedoucí na Sedlo byla naším prvním zářezem do pažby. Sluníčko svítilo, parádní viditelnost, teplo, teploučko. Na Červeňáku přišla na řadu další kochací pauza, padla nějaká ta traťovka a mrskali jsme dál. Přeťali jsme všechny sjezdovky na severních svazích a fajnovým sjezdíkem jsme se dostali až do Filipovic. Dál už jsme jen stoupali a stoupali. Všechno jednou končí, stoupák taky a byli jsme na Šeráku. Obsluha chaty Jiřího opět nezklamala. Neochota, arogance, nesmyslný zákazy. Lepší je zůstat venku jako ti psi, kteří nesmějí do chajdy. A dát si vlastní jídlo, páč to uvařený v hospodě si ven taky nesmíte vzít. A papírky odvézt domů, jelikož osamocená popelnice přetékala a už by do ní nevlezlo ani párátko. No nic, trošku se přioblečem a pálíme pod lanem na Čerňavu. Tam jsme se rozdělili, Arnošt to vzal na Ramzovou a směr Jeseník, my ostatní na Brannou a Nové Losiny. Na Přemyslovském sedle další pauzička a valili jsme dál, tentokrát na Bukovice okraj a lesem do Losin. A to je všechno. Z Losin domů je to už jen pár kiláčků a ty zaokrohlily sobotní porci na rovnou stovku.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Litovelské Pomoraví
sobota 24.09. 2011
V letošní sezoně máme už druhý zářez na pažbě Litovelského Pomoraví. Možná se to může někomu zdát přitažený za vlasy, že z hor odjíždíme na roviny kolem řeky Moravy, ale není to zase tak jednoznačné. Kolem Mladče rozhodně není jenom placka a některý stoupáky jsou opravdu na hraně sjízdnosti. Extra dlouhý kopčisko tady sice nenajdete, ale zapotit se dá i u výmrsku kolem Čertovy brány. A hlavně za ní, trhák jak hovado !!! Taky kamenité přejezdy Mlýnského potoka prověří chrabrost nejednoho bajkera. A je toho mnohem víc, proč se vyplatí vyrazit směrem na Litovel. Ideální je to s průvodcem, který se jakž takž vyzná. Pak je jízda plynulá a bez zádrhelů.
Takovou variantu zvolila i naše parta. Vůdcovskou šerpu jsme mrskli na krk Vožovi, páč se vyzná a po dlouhé době jsme mohli vypnout palice a nechat se vézt. Mates navíc nepřijel na seřadiště sám a vzal s sebou kámošku Bohunku, takže se naše skupina po dlouhých letech mohla pyšnit vícero ženami v pelotonu. Tempíčko jsme zvolili výletní, pouze na pár místech se hoši chtěli předvést a krapet si zazávodili. Pomoravím jsme vykroužili pomyslnou osmičku, navštívili hospodu, něco málo nafotili a přes Třeštinu a hráze buráceli až do Postřelmova. Suma sumárum to šumperským hodilo cca 100 km. Slušná práce !!!
Souřadnice na Google Earth
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Dva dny, 300 km, 6000 m převýšení
sobota 03.09. 2011 - neděle 04.09. 2011
Nadpis krapet klame tělem, páč těchto hodnot dosáhl pouze Aleš a taky Arnošt se těmto číslům hodně přiblížil. Ne že by to byli nějací extra tuři, ale holt bydlí v Libině a tak mají každej švih delší o cca 32 km. A k tomu Aleš, hnán testosteronem a vášní, po dojezdu ze sobotního výmrsku musel stůj co stůj zpět do Malína. A hádejte za kým, respektive za kterou ?!?
První víkendový den jsme si lupli námi téměř zapomenutou trasu kolem Pradědu, kdy na samotnou nejvyšší horu Jeseníků sice nevyjedeme, ale za to ji obkroužíme pěkně kolem dokola. Takovým větším, jednostodvacetikilometrovým obloučkem. Takže Šumperk - Skřítek - Pod Ztracenými kameny - Alfredka - Mravencovka - Karlov - Hvězda - Karlova Studánka - Videlský kříž - Červenohorské sedlo - Kouty - Šumperk. Během cesty se nic zvláštního nestalo, pouze předseda zobnul zadní kolo tak, že ani tmel nepomohl. Po dvou letech samo neopravitelný defekt, což je pro bezdušovou soustavu dobrá bilance.
Druhý den, čili v neděli, jsme měli v plánu pokořit Rio Pecos. Sešlo se nás na naše poměry hafol. Celých šest kousků C.A.C plus host Leon. Ten také určoval počátek trasy a taky tempo, které mělo k tempíčku hodně daleko. Od DBV jsme to lupli na Bludoveček - Kostelíček - Radomilov - Pod Janem - Janoušov - Čečel - Svatá Trojice - po žluté na Mariánský kopec - po zelené do Králík - Prostřední Lipka - po červené Dolní Morava - Koňský hřbet - Uhlisko - Slamník - pod Babuší - U Sedmi cest - Jasaní, hřbet - Bystřina - Tábor Úsvit Chrastice - Hanušovice - Bohdíkov - Temenice - Šumperk.
Bylo to krutý, naše zadky zažívaly ke konci švihu středověk. Alespoň na chvilku jsme tak na vlastní kůži zažívali pocity maratonců, kteří absolvují etapáček. To teprve musí být očistec. Kromě řádné porce kilometrů musíme zmínit vynikající baštu v penzionu Na Rozcestí, který spoluvlastní Ondra Bank. Tak dobře jsme se na bajku už hodně dlouho nenadlábli.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Po třech letech opět na Gardě
sobota 23.07. 2011 - 06.08. 2011
Od naší poslední návštěvy Itálie uběhly tři roky a tak byl nejvyšší čas opět vyrazit na sever k jezerům a dát řádně napít tlumičům i vidlicím. Posádka výpravy se oproti minulým létům totálně obměnila. Což pro pravidelné návštěvníky těchto stránek není nic nového. Organizační jádro tvořila předsedovic famílie, která jako jedinná absolvovala všechny pobyty C.A.C v této destinaci. Takže taky nic nového pod sluncem. Na dalekou cestu za dobrodružstvím se také vydali "nováčci" ( nejen ) z Libiny a parta z Prostějova, kterou jsme nejprve pasovali na horolezeckou sekci. Skutečnost byla krapet jiná. Ale o tom později. Společnost doplnila bikerka tělem i duší, Evka Komárková a duo bijkerů-horolezců, Zdenál a Cvrnda.
Cesta do ráje : Šumperk - Lago di Ledro
I tak banální záležitost, jakou je cesta na místo pobytu, stojí za pár řádků a nějakou tu fotečku. Páč je to na Gardu zhruba 1000 km, vyrážíme vždy kolem půlnoci. Tentokrát stylově od hřbitova. Bohužel fotky se nepovedly, první použitelné snímky jsou až z hraničního přechodu do Rakous. Z Česka nás vyráželo pět aut a to je na udržení v koloně dosti nemyslitelná záležitost. Takže sraz byl až na místě, na břehu jezera Lago di Ledro. Po kupě jsme si to mrskali jen ve třech posádkách a i to byl někdy oříšek.
Samotná cesta byla jak podle šablony. Odjezd proběhl sice bez deště, ale obloha nevěstila nic dobrého. V průběhu noci se přihnala fronta a s ní déšť, který ustal ( jak jinak ) s překročením italských hranic. Brenerský průsmyk jako vždy přinesl azuro a teploty nad 25°C. A taky kolony aut, které se tradičně u velkých měst natáhly na pár kilometrů. Ale nebylo to nic strašného a tak jsme kolem druhé hodiny odpolední pobíhali kolem naší chalupy a čučeli pěkně z výšky na hladinu Ledra.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Ubytování na Ledru - casa "Villa alle Terrazze"
Letošní ubytování překonalo naše veškeré očekávání. Doslova za pár kaček ( 15 Eur / noc ) jsme bydleli v novostavbě se třemi apartmány, které byly kompletně vybaveny vším potřebným. Od myčky na nádobí až po pračku. Na apartmán tři ložnice, obývák s kuchyňským koutem, koupelna, WC. Každý byt disponoval malou terasou s výhledem na Ledro, které bylo zhruba 90 výškových metrů pod námi. Na zahradě byl k mání bazén, houpačky a tři sady grilů. Nesmíme zapomenout na kryté stání pro dva vozy, privátní parkování pro další tři auta, garáž na kola a stání pro mytí kol. Na dva týdny se stala Villa alle Terrazze naším domovem.
Malým negativem byla právě nadmořská výška, páč návraty ze švihu byly vždy zakončeny peprným stoupáním k chalupě. A vostrý to bylo teda dost. Nepomohlo ani skandování kolegů, kteří si lebedili na terase. Ale bohatě to vykoupil výhled na mechůně a hladinu jezera. Obzvlášť východy slunce stály za to !!!
Okolí Ledra fotoaparátem Jardy
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Den první - osudová cesta na Baita Segala
Nedělní ráno, pro mnohé první na Gardě, nás přivítalo nádherným počasím a pro nás nezvykle vysokou teplotou. Česko se tou dobou utápí v dešti a nic nepřipomíná polovinu prázdnin. Podivočíme nováčky, kteří si myslí, že na švih vyrazíme asi až po obědě a mají na všechno čas. Naskáčeme na bajky a hurá na jednu z nejhezčích tras. Nemá smysl popisovat podrobně plán cesty, to tady už před pár lety máme. Takže pouze nejdůležitější body : Legos - Bocca dei Fortini - Baita Segala - Passo Guil - Passo Rochetta - Malga Palaer - Bocca Larici - Pregasina - Lago di Ledro.
Prvních pár kilometrů je očistec. Vedro a hodně příkrý sklon lesních betonek dává všem zabrat. Novicové na vlastní kůži okoštují, zač je toho loket a začínají tušit, že tady nebude nic zadara. Ale i ten nejdelší kopec jednou skončí a skulinou mezi stromy vykukne Garda. Veškeré trápení je zapomenuto, cvakají spouště fotoaparátů, vzduchem létají hýkavé výkřiky nadšení. Až téměř k Bocca Larici vše probíhá standardně. Adrenalinek, překrásné výhledy, focení, vtípky ... A najednou prásk. Jak z čistého nebe. Dovolená začíná nabírat poněkud prapodivný spád. Alespoň pro Šmoldasovic. A nic naplat, ovlivní to i následující dny veškerého osazenstva. Ale o tom více v další kapitole, sokolíci !!!
A ještě jukněte na fotky od Jardy
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Frattura biossea avambraccio sinistro
Dnes, kdy se v potu tváře tvoří tyto řádky a je všechno za náma, je nám doma hej. Ovšem na neděli 24.07. 2011 jen tak nezapomeneme !!! Zcela nenápadný polet přes ródla téměř v nulové rychlosti a takové fatální následky. Ozvalo se jen ostré křupnutí a bylo vymalováno. Nepřejeme nikomu zažít na vlastní kůži. Obzvlášť, když v této zoufalé situaci voláte na mezinárodně známou stodvanáctku a na druhé straně "drátu" není nikdo, kdo by rozuměl anglicky nebo německy. Navíc operátor ani netuší, kde je jezero Garda, natož vesnička Pregasina. Také signál není v horách ideální. A vaše vlastní dítě upadá do šoku. Naštěstí italská policie, kam jsme na radu místních bikerů zavolali, měla o něco kvalitnější znalosti jazyků a po hodině telefonování a udávání polohy přivolala helikoptéru. Strach o synka vystřídala obava, zda je všechno kryto cestovním pojištěním. Ale éro bylo na cestě a rodičům v tuto chvíli bylo všechno šuma fuk. Naložení pacoše do helikoptéry bylo otázkou několika vteřin a znovu zaburácely motory, zvedly se oblaka prachu, kamení a synek byl pryč. Což byla na jedné straně úleva, ale na straně druhé vyvstala otázka, kam ho vlastně ti taliáni odvezli ??? Po dalších hodinách telefonování na všechny možný i nemožný strany jsme vypátrali, kde je náš nejmladší biker. Teď ho ještě najít v cizím městě a v cizí nemocnici.
Následoval týden ježdění ne na kole, ale autem do 40 km vzdálené nemocnice. Naštěstí moderní a dobře vybavené. Takže obava z operace byla o něco menší. Jiné řešení na dvojitou tříštivou frakturu stejně neexistovalo. Výsledek snažení italských operatérů byl díky bohu výtečný a Honza mohl po týdnu válení se ve špitále vyrazit spátky na Lago di Ledro. A my do sedel zahálejících šemíků.
A pro vás jedno poučení - nikdy, opakujeme NIKDY nejezděte ven bez pojištění a velice dobře si před uzavřením smlouvy probádejte její obsah a pojistné podmínky. A kartičku pojištěnce mějte neustále u sebe. Nikdy totiž nevíte, co se kde vysere. A pak je na všechno pozdě.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Valíme na Rifugio Bocca di Trat - Nino Pernici, 1600 m n.m.
V portfóliu návštěvníků Gardy nemůže v žádném případě chybět skalp Rifugio Bocca di Trat a přilehlé chajdy Nino Pernici. Takže bereme gardské novice a valíme do nadmořské výšky, která odpovídá naší Sněžce. Počátek švihu je sice po asfaltce, ale vzhledem k tomu, že úzká cesta nabírá výšku docela urputně, ani nám to moc nevadí. Asfalt se promění v poctivý šoterwég a sklon přitvrdí. Ale není to zase taková hrůza a s malou přestávkou pod Malga Trat se to dá zvládnout s prstem v nose. Slupnem pár tyčinek, probádáme malou útulnu a mrskáme dál. Statek Malga Trat je na první pohled opuštěný, ale zdání klame. Pouze kravky jsou někde na špacíru. Paní domácí je vyvalená na balkóně a chytá bronz. Že ji to ještě baví ? Prokličkujeme mezi lejny a mažem k helioportu pod Perniciho chatou. Uděláme pár imidžovek a rychle na kafe. Malá terasa před chatou je téměř prázdná, hospoda úplně. A tak to vypadá v okolí Gardy téměř všude. Dole je zmatek a shon, mraky lidí, prostě blázinec. Vyduníte někam nad patnáct set metrů a nepotkáte téměř ani nohu. Pokud se teda nebavíme o profláknutých destinacích.
Po výborným kapučínu se vydáme úzkou stezičkou ( č. 413 ) směrem k Bocca Saval. Ale pěkně po svých a kolo v hrsti. Zrovna moc sjízdný to tam není a pokud ano, tak o plynulosti si můžete nechat zdát. Ale protože víme, do čeho jdeme, nechává nás to klidnými. O to úchvatnější jsou výhledy do údolí. Viditelnost je skvělá a velikáni na dosah. Od ruin na Bocca Saval se dá pár kiláčků svištět dál. Pokud po cestě zrovna neposkakují krávy a osel ( velkej jako kráva ). Mineme cikánskej ranč Malga Saval, který dostává pověsti svých obyvatelů ( všude kolem bordel jak v tanku, romáci vyvalení na sluníčku a po očku nás okukují ) a užíváme si zbytek sjezdu. Raději nezastavujeme, páč se nechceme nedobrovolně proměnit v turisty. To víte, drahý kolo se dá všude na světě dobře střelit.
Dál se cestička hodně sklopí a v kombinaci s ostrými serpentinami, volným kamením a občasnými hupy dává nažrat našemu odpružení. Nejvíc si libuje Michalova elastomerová vidle a jde ochotně do pěticentimetrového zdvihu. Což je její maximum a těsně před smrtí vypudí ze svých útrob nebývalé množství rzi. Tento úsek dává v sedle kola málo kdo, ale je otázkou, co je vlastně lepší. Smrknout to dolů hlava nehlava, nebo si mrzačit kotníky v šoteru ? První varianta zavání špitálem, druhá zase poničením bajkových lakýrek. Toto dilema, čili volbu obtížnou , vyřeší konec krkolomné kozí stezky a počátek šotolinky. A na Ledro je to už opravdu kousek. A ještě se dá vybírat z několika variant.
Mapka a popis alternativní trasy
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Takhle vypadá peklo - Bike no Limits
Již za našich minulých návštěv Gardy jsme se štelovali na trasu závodu, který startuje v Limone a vrcholovku má na Tremalzu. Byla to celkem výzva, páč převýšení na pár kilometrech je opravdu famózní. Od 65 metrů nad mořem, kde leží Limone, jsme se hodlali vydrápat do 1863 metrů n.m. k tunelu na Tremalzu. Po cestě je i pár sešupů dolů, takže celkový převýšení se motalo kolem 2500 m na žalostně málo kilometrech.
Tak trochu tušíme, do čeho jdeme, ale raději se o chystané trase moc nebavíme. Vydatně posnídáme, narveme kejmly jídlem i pitím, zamáváme raněnýmu Honzovi a pálíme po Ponale štráse směr přístaviště v Rivě. Počasí je víc než vynikající a s klesající nadmořskou výškou rapidně stoupá už tak vysoká teplota. Cikády řvou jak najatý, horký vzduch se jen tetelí. U vody je nepříjemných 35°C a bezvětří. Kupujem ve spěchu palubní lístky na místní bárku, která zrovinka odráží od břehu a frčíme do Torbole, kde máme mezipřistání. Loďka se zaplnila tůristy, čára ponoru zmizela pod hladinou a už jsme pokračovali v plavbě do Limone. Byla to docela štreka a na vodě jsme strávili třičtvrtě hodiny. Móóc dobrý bylo čekání před přístavem v Limone ( byla lodní zácpa ), bárka se kymácela ze strany na stranu a trvat to ještě chvilku, nakrmili bychom ryby zbytky chutné snídaně.
Po vylodění hledáme únik z města ( mimochodem nádherný uličky, mraky krámků v pasážích, kaváren, restaurací a taky hafol lidí ), které je rozpálené do červena. Displej kompjůtru začíná černat a před kolapsem ukazuje čtyřicet grádusů na slunci. A lezlo to vejš !!! Začínáme mírně panikařit. I o největšího vedromila Jitku se pokouší mdloby. Máme se na co těšit !!! A jako na potvoru je začátek naší cesty vzhůru po asfaltce v otevřeným terénu, kde nejvyšší strom je oliva, což je trochu větší křovisko. Sluneční výheň končí až v dědině Vesio, respektive za vesnicí na odbočce do údolí San Michele. Noříme se do lesa a po pěkné šotolině burácíme vzhůru. Jemný šoter občas střídá betonka a to je vždy signál, že jde do tuhého. Cesta se nemilosrdně zvedne a drtí náš elán. Zopakujeme si nevybraná slova a to včetně těch nejpeprnějších. Jóó kolo, to je zábava, panečku. Dál to pokračuje pořád stejně, šoter, beton, kurvování. Šoter, beton, ... Míjíme postupně Cima di Camerone, P.so della Cocca a serpentínama kolem M.ga Ciapa se vydereme na plac před hostincem Garda. Tady už není po slunku ani vidu, ani slechu a vrchol Tremalza se noří do mraků. Z extrému do extrému. Lupnem traťovky a funíme k tunelu. Vidina sjezdu nám dodává sílu a tak si to za pikosekundu mastíme legendárním úsekem ke kanónu na P.so Nota. Před námi je poslední výživný výmrsk a krásná cesta plná sjezdíků kolem Bocca dei Fortini až k Ledru.
Bike X -Treme na You Tube a pár obrázků nafotila Evka
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
... a ještě pěkný video od knesmerakcboxcz
Nahoru |
Horolezci, horolezčata - Via Ferrata
Popisovat něco, čemu rozumíme jako koza petrželi, tak to teda po nás nemůže nikdo chtít. Takže k drápání se po stěnách jen velice krátce a stručně.
Díky Evce se do tajů lezení podařilo krapet nahlédnout i pár bajkerům. Stejnou měrou se na tomto počinu podílel Zdenál s Cvrndou, kteří po svém odjezdu nechali svoji výstroj a mapové podklady na pospas pro ně téměř neznámým lidem. Takže ještě jednou díky. Díky patří i Jardovi, kterej na každým kroku šplhání fotil a fotil.
A že se bajkerům, navlečeným do sedáků, horolezení evidentně líbilo, to dokládají fotky i odvyprávěné zážitky. Krom toho bicyklisti zjistili, že mají i jiné svaly než ty, které je na kole ženou vpřed.
Fotoalbum Jarda - Cima Capi, dále pak Cima S.A.T., ferrata Torrente Sallagoni
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Monte Pasubio - cesta hrdinů
Ani třetí návštěva Gardy, kterou jsme jen tak mimochodem dovršili čtyřicet dva dny pobytu v Trentinu, se nemohla obejít bez Cesty hrdinů a výmrskem k chajdě generála Papa. Jelikož jsme měli trasu Ledro - Rovereto díky návštěvám špitálu najetou, nikde jsme cestou nebloudili a na výchozí bod, parkoviště u baru Miramonti jsme dorazili nato tata. Počasí bylo hodně zvláštní ! Nedá se říct, že by bylo škaredě, ale ani pěkně. Takovej kočkopes. Na parkovišti samotném bylo celkem slunečno, stejně tak v údolí Vallarsa, ale nad hřebenem hor se válely pořádný mračiska, kterým v překulení do sedla Pian delle Fugazze ( za kterým začíná Cesta hrdinů - Strada Degli Eroi ) bránily pouze nejvyšší vrcholky okolních hor. Na nic jsme nečekali, naskákali na bajky a už jsme si to metli šotolinou k tunelu generála D'Haveta.
Vápenitý šoter vytrvale stoupal a někteří z nás se začali vcelku solidně zavzdušňovat. Focení se tak stávalo vítaným zpestřením a důvodem k malé pauze. Ještě před tunelem jsme začali tušit, že se bude opakovat situace z naší minulé návštěvy. Takže uvidíme velký kulový :-(
Průjezd již zmiňovaným tunelem byl jako vjezd do jiné dimenze. Citelně se ochladilo, směr a vzhled cesty pouze odhadujeme a snažíme se očima provrtat mléčné mraky. Občas se mlíko protrhalo, ale ani to nestačilo, abychom mohli obdivovat klikatou štreku vedoucí k vrcholu. V sedle Porte del Pasubio jsme dali krátkou pauzu, prošmejdili počátek Cesty 52 tunelů, nafotili pár fotek a zamířili dál k vrcholu Palon. A bylo to dobré rozhodnutí, páč s rostoucí nadmořskou výškou klesala hustota mraků a místy jsme viděli pravý italský azuro. U malého hřbitova a kaple nás překvapil čilý stavební ruch, zejména u "Vítězného oblouku". Rekonstrukce zákopů z první světové války byla v plném proudu.
Dál se naše společná cesta rozdělila. Ostřílení kozáci a znalci místních cestiček se odhodlali k ústupu a sjezdu k Ponte Verde. Novicové měli nutkání pokořit ještě nějakej ten výškovej metr a tak kopli do vrtule a zmizeli v cárech mlhy. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, nebýt skutečnosti, že jedinou znalostí hochů byl fakt, že jsou v Itálii. My, co jsme si to šustili napřed, jsme nic netušili a užívali si nádherného sjezdíku. Na parkovišti u nástupu do Strada delle 52 Gallerie začínáme ovšem tušit, že návrat k autům se krapet zkomplikuje. A taky že jo !!! Naštěstí jsme za pomoci výdobytků moderní civilizace navedli sokolíky na správnou cestu a nic nebránilo našemu návratu ke Gardě. Teda krom asfaltového výmrsku k zaparkovaným autům.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Bocca di Fobia - kóta věrná svému jménu
Na Bocca Fobia jsme se štelovali už z republiky, páč nás uchvátila videa, která můžete omrknout níže. Ovšem informací a trase samotné je na webu jako šafránu. Takže jsme museli plánovat na vlastní pěst a můžeme dopředu prozradit, že to nebyla úplně nejlepší volba.
Počátek byl jasnej jako facka. Dorazit ke kanónu pod Tremalzem a dál to švihnout směrem na Vesio. Před dědinou začíná mírně pršet, což nahlodává naše předsevzetí o dobytí Fóbia kóty. Před deštěm a zaječími úmysly se na malou chvilku ukryjeme v podloubí restaurace a věrni pořekadlu "nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko" valíme vstříc zážitkům. Až do údolí San Michele je cesta totožná s Bike no Limits. Do okamžiku, kdy odbočíme na cestičku č. 218. Následuje překrásná pasáž - úzká cestička, klasickej šoterwég drápající se vytrvale vzhůru. Stoupání je místy hodně nekompromisní a mění se v betonku. Nic jinýho by v tak příkrým sklonu nevydrželo a při jarním tání asi i odplavalo. Na rozcestníku narážíme na křižovatku, kde se objeví do té doby pro nás neznámá značka 218 B. V našem plánu ji nemáme, tak funíme dál, přímo za nosem a pekelně vzhůru. Zuby - nehty se snažíme kopírovat štreku 218. A právě to byl kámen úrazu. Cesta se stává nesjízdnou, posléze i neschůdnou. Jako kamzíci s kolem na hrbu a nadávkou na rtu šplháme kamsi mezi skály. Nemáme mapu ( frajeři přece mapu nevozí ), nevíme kde jsme a ke kolapsu nám chybí ještě chvilku horolezení. Obzvlášť Jitce dochází trpělivost a s hrůzou čekáme, kdy vrhne svoji karbonovou Meridu dolů ze skály. A ejhle, dobýváme vrchol, nacházíme úzkou pěšinku a naskakujem opět do sedel. A začíná tóčo !!! Adrenalin nám stříká i ušima. Nemá to chybu. Není to sice nic pro slečinky a slabé povahy, místy nás strach vyndává z pedálů na zem, ale i tak můžeme prohlásit, že Fobia je super. Úzká pěšina, příkrý sráz, kořeny, kameny, úžasné výhledy, sem tam tunel. To vše v délce mnoha kilometrů. Celá ta sranda končí kamenitým, hodně nabroušeným sešupem a brodíkem. A opět asfalt, opět stoupání ke kanónu. A to už jsme skoro doma.
Něco málo o Bocca Fobia v PDF formátu
Mapka jako jpg.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Tady je malá ochutnávka a ukázka trasy ( knesmerakcboxcz ), kde jsme se pohybovali. Ve filmu to vypadá tak lehce !!!
O rok později
Nahoru |
Lago di Garda - co se nikam nevešlo
Z haldy fotek, které jsme dovezli z letošní Gardy, zbyl pelmel snímků, které jsme nechtěli nechat ležet v koutku hard disku. V galerii jsou k mání pohledy na jezero, kamenité pláže, své místo zde má horolezecké téma, bajkování a taky válení se nejen u vody. Tímto odstavcem také končí dokumentace našeho pobytu v severní Itáli. I do třetice se nám na Ledru více než líbilo, ale příště vyrazíme někam jinam. Změna je život.
Všude dobře, doma nejlíp.
Viva le nostre montagne Jeseníky !!!
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
C.A.C slaví deset let od svého vzniku
sobota 02.07 2011
Barva Camp 2001 to odstartoval a děly se nevídaný věci. Bylo nám o deset let míň, nic jsme neřešili, nepřepínali a lítali na bajcích jak čerti ( skoro )...
Zatím si tady pouze děláme místo na archivní fotky, ale již brzy se zde objeví nostalgická fotogalerie, která zmapuje naši klubovou minulost a opráší zašlou slávu. Takže chvilku strpeníčko. Jde to pomalu.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Šumperk - Paprsek - Šumperk
sobota 04.06 2011
O letošním počasí se nadá vyloženě říct, že je špatné, ale rozhodně se dá říct, že je hodně špatné o víkendech !!! Přes týden peče oskar a jakmile je na dostřel víkend, začíná se to kozlit a většinou to o sobotě a neděli vyvrcholí deštěm, aby se zase v pondělí udělalo azuro. Tak nějak podobně to bylo i z kraje června, kdy jsme vyrazili na Paprsek. Naštěstí se nám voda celkem vyhla. Pouze od Kunčické hory jsme pár kiláčků jeli v deštíku.
Na seřadiště přidrandilo sedm statečných, osmýho Leona jsme si vyzvedli ve Skleném. Vypíchnout ( rytmus promine ) musíme libiňáky, kteří k celkové porci 118 kilometrů přidali dalších cca 35 km ( Libina - Šumperk - Libina ). Trasa vedla přes Bohdíkov na Severomoravskou chatu a dál na Podlesí, Vysoký Potok, Malou Moravu a již zmiňované Sklené. Tam se ujal vedení Leon, místní znalec, a táhl nás po méně známých stezkách až nad sjezdovku v Hynčicích pod Sušinou. Dál to byla rutina po trase Barva Campu. Což obnášelo Návrší, Adélin pramen, U Kapličky, Nad Seninkou a pod Kladským sedlem. A to je už coby dup na Kunčickou horu, tam začalo mírně mrholit a deštík nás provázel až na Zhořelou. O to víc byl zajímavej sjezdík traverzem k Medvědí boudě ! Není nad slizký kořeny a kameny. Následoval výmrsk po červené TZ k Paprsku, oběd, pivo a sjezd do Petříkova. Dál to už byla skoro nuda. Asfalt nás zavedl přes Ostružnou do Branné a dál na Nové Losiny. Zbývalo vyburácet na Přemyslovský sedlo a kolem sjezdovek to mrsknout na Bukovice a dolů do Velkých Losin. A to už jsme vlastně byli doma.
Skoro. Ještě jedna nemilá příhoda nás potkala a to pro bikera zcela fatální. Rupnul rám kola !!! Takže Tonda měl nesmírnou radost, že se jeho Kelyšák odporoučel do věčných lovišť.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Králecký úvoz - 13. ročník závodu
pátek 27.05. 2011
Něco málo nad sto kousků bikerů dorazilo ve středu 25.05. 2011 do areálu mateřské školky v Králci, kde probíhala prezentace a přidělování startovních čísel. Počasí bylo na závodění jako dělané, sluníčko svítilo, ale bylo poměrně chladno. Což do trháku nad Králcem určitě závoďáci přivítali. Ne už tolik regulovčíci, kteří ve stínu lesa klepali kosu.
Šolis, ředitel a stavitel tratě v jedné osobě, připravil pro letošek pozitivní změnu, kdy závodníci neletěli k úvozu po asfaltce, ale přihrnuli si to k němu po absolvování pěkného stoupáčku. Zbytek už byl klasika. Vyburácet úvoz, odfrknout si na lesní kdysi asfaltce a po krátkém výmrsku valit lesem po úzkém chodníčku, převážně ostře z kopce dolů. Hravý sjezdík ukončila ostrá pravá do protisvahu, kde mnozí dávali řetázku pěkně za uši. Na druhou stranu se tam super fotilo, páč rychlost borců v tomto ošajzlich místě byla tak akorát. Na bikery za touto šikanou čekalo poslední táhlé stoupání, po kterém následoval opět skotačivý sjezdík. Zpočátku vcelku nenápadný, později překvapil hezky skloněnou kořenovou pasáží, skokem přes cestu a úzkou skulinou pokračoval po jednomužné stezce až k plaňkovému plotu. Ten naštěstí vydržel, ale kolikrát měl opravdu na mále !!! A to už bylo do cíle opravdu kousek.
Sekáči si to rupli čtyřikrát, do úvozu v posledním kole, pravda, už tolik neburáceli. To ostatně ani závoďáci, kteří si to lupli třikrát, či dvakrát. Úvoz je sviňa !!! Mrňousové měli za úkol jedno kolo, ale i to bylo v některých případech nad jejich dětské síly. Pro takový prťata to bylo až moc tvrdý a asi by se rodiče divili, jak mají jejich ratolesti bohatý slovník. Čeština je holt košatá a děcka doma pochytí všelicos.
Po dojezdu čekala na každého teplá uzenina, teplé pivo ( prostě to nešlo jinak ), vyhlášení výsledků a pro houževnaté regulovčíky vysokooktanová jabkovice. Bajking jak cyp !!! Tím pádem se některým pořadatelům závod protáhl na těžko uvěřitelných šest hodin. Takže žádný XC, ale poctivý maratóón. Tak za rok znovu na značkách !!!
Výsledky na webu poháru.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Leznické Hóópan
středa 11.05. 2011
První závod Šumperského poháru je minulostí. Přijelo nečekané množství bajkerů všech věkových kategorií a loňská účast pětašedesáti jezdců byla překonána dvojnásobně. Odměnou jim bylo parádní počasí a pěkná, rychlá trať. Ani je nemuselo mrzet, že prošvihli utkání na MS v hokeji, kdy se rozhodovalo o tom, jestli naše repre postoupí přes USA, nebo povalí domů. Přesný vývoj zápasu a brankový stav byl hlášen při každém průjezdu, takže nikdo nemusel být vykulenej z konečnýho výsledku 4 : 0 v náš prospěch !!!
Ve fotogalerii se asi nenajdete všichni, páč jste buď jezdili moc rychle, nebo zase naopak moc pomalu a fotograf promáchl. V tom případku musíte lovit na jiných webech. Totožné fotky jako zde najdete i na Rajčeti.
A jak bylo slyšet z úst starých mazáků, ti mladí jezdí čím dál líp a hlavně rychleji !
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Víkendové ježdění
sobota 07.05. 2011 - neděle 08.05. 2011
Sobota :
I když v průběhu týdne naflákalo na horách docela dost sněhu ( foto Jiří Hejtmánek, alias Pitrýs ), byla kosa jak v Rusku a stejně tak hnusně, v sobotu jsme se probudili do azura a tak to zůstalo naštěstí po celý den. Sluníčko se snažilo seč mohlo, ale ve stínu je zatím docela zima. Zatím co my jsme se potulovali po trati bývalého bohdíkovského maratonu ( na Wilsonu bylo nádherně a cesta k němu byla okořeněna sličnou nudistkou, kterou jsme vyděsili při opalovačce ), náš sokolík Martin válčil na Šela maratonu v barvách Dama Sportu a vybojoval pěkné 22. místo. Jeho tréninkový sparoš Honza Směšný si dojel pro devátý flek. Na nejdelší trati se ve své kategorii skoro rakváčů umístil Kechťa na místě čtvrtém, absolutně na místě osmnáctém ( výsledky komplet ).
Neděle :
Na seřadišti se nás sjelo sedm kousků, třikrát Libina, dvakrát Šumperk a dvakrát Vikýřovice. Taky se nám tam mihla Iva, která na svém oři kvaltovala na zahrádku. Po krátké debatě a čekání na další kumpány ( ti se klasicky nedostavili ) jsme vyrazili směr Brníčko a Cikánský buk. Naším cílem byly vrstevničky nad Nedvězím, které se táhnou nad Rohlí a dál k trati Moravského bike maratonu. Omladina za to vzala a tak jsme postupovali docela ostrým tempem vpřed.
Naštěstí nás zpomalil Arnoštův snake defekt. Není totiž nad to, zapíchat si v lese !!! Bratrské duo se vrhlo vervou sobě vlastní k odstranění cvaklé duše ( to je tak, když na tom někdo sedí jako tetka ), bohužel snaha byla značná a jejich zápolení nevydržel ventilek na nové duši. Takže všechno znovu !!! Inu, opakování je matka moudrosti. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že oproti minulým letům zaznamenalo vybavení bratrů v triku značných změn. K lepšímu. A zručnost přijde časem. Nic není hned !!!
Opravu jsme stihli zaznamenat, zbytek švihu ne. Když se jede jako k ohni, tak se toho moc stihnout nedá. Ale za to jsme stihli hokej a naše vítězství nad Rusákama. Teď už můžou naše hokejky klidně všechno puknout, hlavně že agresívní mužik dostal na frak.
Nahoru |
Velikonoční švih
pondělí 25.04. 2011
Jak už bylo nastíněno v "Rychlovkách", sešlo se nás na seřadišti nebývalé množství. Už ani nepamatujem, kdy naposledy nás přijelo tolik. Sice nám to nevydrželo zrovna nejdýl a po pár kilometrech došlo k dělení party, ale alespoň první vlaštovka !!! Namířili jsme si to na Tulinku, dál pod Rejchartice a po magistrále jsme si to ševelili k Dianě. U znovu otevřeného hotelu jsme se rozdělili - většina mazala do hospody k Šumperku, zbyteček si to vypukal nad Žárovou a mířil na Pekařov. Ale meteorologická situace nebyla nakloněna žádným delším výmrskům a z olověného nebe začala postupně padat voda, blesky a poté i kroupy. Od Losin až domů jsme se doslova brodili v průtrži mračen a trpěli pod přívaly krup. Docela to štípalo :-) Do toho všeho nám na nervy brnkalo praskání blesků a burácení hromů. A ta kosa !!! Příště nám snad kromě hojného počtu bude přát i počasí.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Klády - Nový Hrad - Klapuše
neděle 17.04. 2011
Výmrsk na Klády byl pro mnohé premiérovým pohybem v terénu. V tomto roce myšleno, samozřejmě. Na seřadišti se před švihem na pikosekundu objevila i Iva ( stále náš kustod ), čímž nám udělala velkou radost. Na cestu jsme přibrali i Tondu, který se do našeho rajonu přistěhoval z Lipníku nad Bečvou, bydlí v Rapotíně a maká jako servisák v nově otevřeném ski areálu v Koutech. Vyšťáral nás na BF a doufáme, že s náma nejel naposled . Skoro premiéru měla i milenecká dvojice Míša a Aleš. Myšleno premiéru terénní. Po ostatním se raději nepídíme !!! Několik premiér prožil i Zbyňa, který byl prvně v lese, absolvoval letošní první defekt ( říkáme furt - neseďte na tom jako tetky ) a první polet přes ródla. Takže vcelku povedený odpoledne. I přes to, že na horách naflákalo minulý týden docela hodně sněhu, v nižších polohách je v lesích sucho a dá se bez problémů drandit po starých a známých cestách. Teda pokud nenarazíte na bohulibou činnost lesáků a těžebních společností :-( |
 |
Příští týden máme prodloužený víkend ( hurááá ) díky Velikonočnímu pondělí a tak naplánujeme tradiční vyjížďku na Severomoravskou chatu. Počkáme ještě na dlouhodobou předpověď, ale asi to bude v neděli a vyrazíme o krapet dřív, cca v 11:30 hodin. Sledujte web, popřípadě knihu tváří.
Jinak omluvte kvalitu fotek, páč jak to tak vypadá, měl letos premiéru i fotograf. Příště to už bude gut.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Únorové bikování - jaro nebo ne !?!
čtvrtek 17.02. 2011
Po několika týdnech soustavného hoblování svahů v Kunčicích, kdy parádní manšestr vystřídala stejně parádní ledová krusta, byl nejvyšší čas vyrazit na kolo. Na první pohled to za oknem vypadalo nádherně. Azuro kam se podíváš, mírný vánek a na teploměru skoro 13°C. Ale první juknutí často klame ! A stejně tomu tak bylo i tento víkend. Na sluníčku paráda, ve stínu kosa jako bejk. Na asfaltu sucho, suchoučko. V lese bahno, bahníčko a jako bonus led. Takže volba byla jednoduchá - pokud chce člověk zůstat čistý, musí bohužel na asfalt. A jelikož jde o jedny z prvních kilometrů, tak to není zas taková hrůza. Nikde ani živáček, ale ani biker ! Že by byli všichni na Paprsku, kde se jel závod na běžkách ?
Náš starý známý okruh kolem sadů v Klopině a Veleboři, kam se dá v pohodě dostat přes Hrabišín, Dlouhomilov, Benkov a Obědné, nedoznal od minulého roku žádných změn. Pouze kvalitního asfaltu ubylo a výmolů přibylo. Ale na bajku je to stejně fuk. Alespoň se krapet nakrmily zdvihy tlumičů a vidlic.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Nahoru |
Azurové Kunčice
sobota 29.01. 2011
Nedbáme reklamních lákadel a místo do lidmi fest okupovaných středisek Kouty a Sněžník, vyrážíme na kopec do Kunčic u Starého Města. Perfektně upravená pista na všech pěti sjezdovkách, málo lidí a azuro !!! Žádný kamení, žádný mrtvoly, žádný fronty. Prostě pohoda.
Po prvních jízdách jsme ( myšleno Karel, Jitka, Luděk a Mádřis ) zmerčili, že nejsme na svahu za C.A.C jedinní. Přisvištěl tenisový mág Barva s Kačkou a s mírným zpožděním i Mira s Monikou a Laďou, kteří za Hanušovicema ztratili směr. Hnedle se nám líp jezdilo. Teda kromě Moniky, ta se raději po prvním neúspěšném pokusu procházela, aby následně zakotvila v bufetu a pod širým, azurovým nebem slopala svařáček. Jeden za druhým, tak jako jsme my hoblovali kopec. Nakonec byla ráda, že našla svoje ski. Hole dopadly hůře a zůstaly osamoceny pod sjezdovkou, což bylo bohužel zjištěno až po příjezdu domů. Stane se, co už teď !!! Možná je tam příště najdeme.
Kliknutím na fotografie vstoupíte do galerie.
Ještě videjko z telefonu, dokonce v HD kvalitě. Předseda hobluje na Alpin Snowboardu sjezdovku v Kunčicích. Jedná se o první pokusy s novým telefonem, omluvte mírně roztřesenou ruku kameramana - novice.
A ještě jedno. Je to pořád na stejný brdo. Prostě z kopce dolů a zase nahoru a tak pořád dokola. V takovým počasí to ani jinak nejde. Teda pokud nemáte rýmenku. Že, Aleši ?!?
Nahoru |
Okurková sezona - čekáme na jaro !!!
sobota 01.01. 2011
Konec roku starého a počátek toho nového byl ve znamení opravdové zimy. Mráz a sníh kam se podíváš. Na kolo ani pomyšlení. Nebo pomyšlení jo, ale to je tak asi všechno. Zatím vítězí lanovky a vleky v Jeseníkách. Ale nic netrvá věčně. Zatím sice Skol, ale už to nebude dlouho trvat a přijde Biku zdar !!! A letos to bude víc než dobrý. Garda coming soon.
Nahoru |